publikováno 21.2.2018 |
Dítě patří do rodiny. O tom není pochyb. Některé děti to štěstí bohužel nemají a musí se o ně postarat stát. Současné trendy praví, zrušme rychle ústavy. Ale co s těmi dětmi bude?
Stovky dětí čekají na pěstouny, minulý rok nenašlo rodinu žádné. Tak zněl titulek článku o situaci v Libereckém kraji, který jsem si v pondělí ráno s velikou nelibostí přečetla. Je totiž přesně o tom, čeho se tolik obávám. A proto jsem také zdrženlivá vůči tvrzením, jak to bude skvělé, až zrušíme dětská centra, ústavy chcete-li, a o všechny děti od narození do tří nebo dokonce až sedmi let se postarají pěstouni nebo adoptivní rodiče. Kéž by.
Když si někde dovolím říct, že jsem spíš proti rušení kojeneckých ústavů, dětských domovů a dalších zařízení pro děti, setkávám s nechápavými a až nenávistnými pohledy. Není to tím, že bych měla místo srdce šutr. Návštěvu každého takového zařízení rozdýchávám hodně dlouho, byť vím, že je tam o děti dobře postaráno. Každému z nich bych z celého srdce přála, aby zažilo tu pravou rodičovskou lásku a péči. Jsem ale také realista.
V ústavech jsou i děti vyžadující speciální péči
V těchto zařízeních totiž zpravidla nekončí krásná zdravá miminka, ale děti s různým fyzickým či mentálním postižením. Děti, které se narodily díky své matce drogově závislé či nějak deprivované. A právě v těchto zařízeních mohou dostat komplexní zdravotní a odbornou péči, kterou tolik potřebují. Jedině tak se podle mého názoru mohou minimalizovat následky jejich postižení a mohou se připravit na návrat do vlastní či náhradní rodiny.
Tím však neříkám, že by se o ně někteří pěstouni či adoptivní rodiče nedokázali postarat. To určitě ano, ale pořád jich je jak šafránu. A proto si kladu otázku, kam budeme případně dávat postižené děti? Ty, které nepůjdou ihned umístit do pěstounské péče nebo adoptovat? Budou zůstávat na lůžkách akutní péče neonatologických a dětských odděleních v nemocnicích? I v zahraničí přeci mají svá dětská centra, která mají statut zdravotnických zařízení s odborným medicínským a dalším personálem.
Navíc, v ústavech velice často končí také sourozenci. Mnohdy jsou to příslušníci romského etnika, s čímž bohužel souvisí i různé předsudky. Viděla jsem jich osobně opravdu hodně a nezřídka jde o více než dva sourozence. Málokdo si je ale ochoten vzít do přechodné či dlouhodobé pěstounské péče nebo si osvojit hned několik dětí najednou. Pobyt ve státním zařízení je tak pro ně jedinou šancí, jak být pohromadě, jak neztratit svoji biologickou rodinu definitivně.
Změnit potřebuje hlavně systém pěstounské péče a adopcí
Když už jsme u toho pěstounství. Já osobně podporuji jeho dlouhodobou variantu.
A úplně nejvíc si cením rodin, které se rozhodnou pro adopci. Pěstouni na přechodnou dobu rovněž odvádí záslužnou práci, přesto k nim mám výhrady, které bych ráda proměnila ve změny zákona o sociálně- právní ochraně dětí. Týkají se hlavně financování nebo kontroly ze strany státu.
Možná bychom se spíš než na rušení toho, co relativně funguje, měli nejprve zaměřit na systém pěstounské péče a adopcí. Kdyby totiž adopce dítěte v České republice nebyla během na dlouhou trať a soudy rozhodovaly rychleji v zájmu dítěte, tak bychom ty ústavy mohly klidně všechny zrušit.
Rozhodnou emoce?
Rušení/nerušení ústavních zařízení pro děti opět začíná rezonovat veřejným prostorem a cítím ve vzduchu, že se o to strhne opravdu veliká bitva. Někdo bude hrát na citlivou strunu, že jde přeci o malé děti, jiní na tento problém budou pohlížet racionálně. Já chci především znát co nejvíce názorů a mít informace ze všech možných stran. Zatím vidím spíš pádné důvody, proč ústavy nerušit.
Třeba svůj názor ale přehodnotím. Třeba zrovna po semináři, který pořádám pod hlavičkou Komise pro rodinu, rovné příležitosti a národnostní menšiny v poslanecké sněmovně. Pozvali jsme tam úředníky, odborníky, zástupce ústavů, neziskovek i rodičů. Víc hlav, víc ví. A až se o rušení ústavů pro děti bude jednou rozhodovat, budu si jistá, že vaničku nevylívám i s dítětem.
Jana Pastuchová
poslankyně & předsedkyně Stálé komise pro rodinu, rovné příležitosti a národnostní menšiny
Článek nejdete také na mém iDnes Blogu >>
Dobrý den, paní poslankyně. Děkuji Vám za pozvání na Váš seminář a vzhledem k tomu, že na semináři pravděpodobně nebude dostatek času k diskusi všech zúčastněných, zasílám Vám jako odpověď na Vaše otázky a dilema v článku. Je to odkaz na velice kvalitní materiál ohledně práv dětí do 3 let a jejich umisťování do ústavu. Mohl by vnést hodně důležitých poznatků do obsahu semináře a proto Vás prosím o jeho přečtení i když je poněkud obsáhlejší, ale opravdu dá odpovědi na řadu nejasností. Děkuji. Fáriková
http://www.europe.ohchr.org/Documents/Publications/Prava%20ohrozenych%20deti%20mladsich%20tri%20let.pdf
malé připomenutí vašeho předvolebního programu:
Děti nepatří státu, za jejich výchovu a péči o ně jsou zodpovědní rodiče
•Usilujeme o to, aby děti vyrůstaly v prostředí, kde je normální pracovat a o práci usilovat, takové
rodiny budeme podporovat prostřednictvím daňových slev a bonusů.
• Tam kde biologická rodina selhává, je důležitá dostupná a kvalitní náhradní péče o děti – v centru
pozornosti musí být zájem dítěte. Zaměříme se na posílení preventivních služeb pro biologické
rodiny s cílem, aby v nich děti mohly primárně zůstat.
• Budeme podporovat přechodnou i trvalou pěstounskou péči, podpoříme zvýšenou motivaci
pro zájemce o osvojení dětí a dostupnost sociálních služeb pro náhradní rodiny.
• Budeme pracovat na tom, aby u nás, jako v jedné z posledních zemí v EU, děti postupně
vůbec nemusely být umisťovány do kojeneckých ústavů. Potřebné kojenecké ústavy pro těžko
umístitelné děti do náhradních rodin budeme transformovat na zařízení rodinného typu na
přechodnou dobu s důrazem na individuální péči. V důsledku toho nedojde ke snížení potřeby
kvalifikovaných pracovníků.
• Zasadíme se o zachování všech forem péče o ohrožené či opuštěné děti a jejich vyvážené
financování.
• Zajistíme dostupnost veřejných zařízení péče o děti. Podpoříme využití předškolních zařízení
i pro nízkopříjmové domácnosti.
• Přehodnotíme práci orgánů sociálně právní ochrany dětí.
https://www.anobudelip.cz/file/edee/2017/09/program-hnuti-ano-pro-volby-do-poslanecke-snemovny.pdf
Dobrý den, děkuji za Váš komentář. Myslím, že můj článek není s programem Hnutí ANO v rozporu. Jak jsem uvedla, přála bych si, aby každé dítě mělo svoji rodinu, když už ne biologickou, tak alespoň pěstounskou nebo adoptivní. Ústavy ale nezle zrušit jen tak a nedomýšlet možné následky. Musíme se na to připravit i za cenu, že tu ještě nějaký ten rok budou. Aby to neodnesly děti, o kterých píšu. O tom ten text je a o tom se budeme bavit i příští týden na semináři. S pozdravem, JP.
Dobrý den, paní poslankyně.
Ráda se podělím o jeden z našich příběhů, který úzce souvisí s vaším článkem. Jsme s manželem přechodní pěstouni. Před pár týdny jsme předali ročního chlapečka do dlouhodobé pěstounské péče. Byl u nás rok a dostali jsme ho z nemocnice, kde se narodil ve 26. týdnu s porodní váhou pod jeden kilogram, drogově závislé matce. Primářka oddělení musela prokazovat krajskému úřadu i OSPOD, že je pro něho mnohem lepší šance na normální život a zdravý vývoj v PPPD. V době, kdy byl chlapec zdravotně schopen domácí péče, nám vysvětlila, jak s miminkem pracovat, dávkování a užívání léků a absolvovali jsme s manželem jakési zaučení přímo v nemocnici. Následovalo nespočet vyšetření a rehabilitací, rok užíval léky, speciální stravu. Dnes je chlapeček plně navázán na své sourozence a svou novou maminku, kterou miluje a tátu kterého obdivuje. Samostatně chodí, začíná mluvit, jí běžnou stravu batolat, rozumí spoustě věcí.
My jsme odvedli veliký kus dobré práce a velkou odměnou nám byla slova lékařů na kontrolních vyšetřeních, která jsme absolvovali. Například v poradně pro zrakové vady nám lékařka vysvětlila, jak moc bylo důležité, pro správné dozrání očního nervu to, že jsme byli často venku a jak důležité byly nové zrakové podněty v dálce, pozorování ptáků a řeky, stromů. Samozřejmě s tím souvisí i dozrávání celé nervové soustavy.
S novou rodinou jsme stále v kontaktu a na jejich přání se budeme i dál navštěvovat. Maličký nás vítá s otevřenou náručí, ale vždy po chvíli běží za mámou, protože tam už má své místo a své bezpečí.
Nedá se napsat do pár řádků a ani nemohu, čím vším jsme si prošli a co vše musela překonat i nová rodina, záměrně se nerozepisuji o minoritním etniku. Vím ale, že v ústavní péči jsou děti, které tam nepatří. Vím z vlastní zkušenosti a od kolegů, že rodiny pěstounů dokáží děti bez podmínek milovat, ať už jsou bílé nebo černé nebo žluté. Dokáží jim individuálně pomáhat a podporovat jejich vývoj. A co není zanedbatelné, pěstounské péče je mnohem levnější nežli ústavní a to si myslím, že nikdo ještě nespočítal, kolik ústavně vychovaných dětí rodí opět děti do ústavu a kolik jedinců, kteří prošli ústavní péčí, dokáže navazovat zdravé sociální a pracovní vztahy.
Prosím o pozvání profesionálních pěstounů na seminář do Komise pro rodinu, rovné příležitosti a národnostní menšiny v poslanecké sněmovně.
Moc ráda se jednání také zúčastním.
S přáním hezkých dní
Mgr. Eva Černá
Dobrý den, pěstouni budou mít na semináři samozřejmě také svoje zastoupení. Těším se na setkání i s Vámi. JP
Dobrý den, paní Pastuchová,
vzhledem k tomu, že v článku neuvádíte, že budou na seminář pozváni i přechodní pěstouni, aby mohli k Vašemu správnému náhledu na věc pomoci, navrhuji proto, abyste dali šanci i jim. Několik z nás by mělo zájem na seminář za Vámi přijít a účastnit se debaty. Děkujeme za pozvání.
Vážená paní Fáriková, přechodní pěstouni budou mít na semináři také svoje zastoupení. Oslovili jsme hned několik organizací. JP
Vystihla jste jádro pudla, milá paní, a to jste ještě nepopsala situaci děti starších 7 a více let, k tomu s kombinací psycho-neurologických č opravdu socio- patologických projevů. Tam pěstouni nehrozí vůbec a přesto obě ministerstva, ve vzácné shodě, úporně snižují nenápadně stavy v ústavních školských zařízení. A počet dětí s poruchami chování, i na základě osobnostních předpokladů současné rodičovské generace, roste. Alespoň mám z praxe ten dojem. Specializovaná pobytová zařízení chybí. A profesionální pěstouni se základním etopedickým vzděláním pro tato děcka jsou vysněným artiklem . děkuji Vám za hlas selského rozumu a citu v současném relativizujícím světě.
Děkuji moc za další pohled na věc. JP
Dobrý den, můžu vědět, proč si nejvíce ceníte rodin, které se rozhodnou pro adopci? Mám za to, že tito rodiče naplňují své biologické potřeby, z drtivé většiny adopcí bílých, zdravých miminek. Což jistě lze pochopit. Jen bych ráda věděla, co je na tom tak „ocenitelného“. Děkuji za odpověď.
Dobrý den,
předně zdůrazňuji, že se nechci nikoho dotknout a vím, že velká většina pěstounů, ať dlouhodobých nebo přechodných, odvádí obrovský kus záslužné práce. Možná ale kvůli neustálým třenicím o to, kdo má větší zásluhy, kdo si zaslouží vyšší odměny atd. se instinktivně přikláním k adoptivním rodičům, kteří si osvojují děti bez nároku na jakoukoliv odměnu s tím, že jde o nevratný proces. Nesoudím zde, o jaká miminka je nebo není zájem. Z praxe vím, že dost podobné to je i u pěstounských rodin. Toto všechno je třeba vzít v úvahu před tím, než uděláme nějaké ukvapené rozhodnutí. Tolik na vysvětlenou. JP