publikováno 8.2.2016 |
Azylové domy obzvlášť v zimních měsících praskají ve švech. Ne jinak tomu je v Domě Naděje Za Plynárnou v Jablonci nad Nisou, kde jsem se byla v pondělí osobně podívat nejen jako poslankyně a místopředsedkyně sněmovního Výboru pro sociální politiku, ale také jako zastupitelka města Jablonec nad Nisou. Chtěla jsem se přesvědčit, jak tato útočiště pro lidi, kteří se ocitli v nouzi, ve skutečnosti fungují, s jakými se potýkají problémy a jak bychom jejich činnost mohli podpořit. Měla jsem také možnost si vyslechnout životní příběhy několika klientů. Je opravdu jednoduché spadnout až na dno, vyškrábat se ale zpět je těžké.
Azylovým domem mě provedl místní sociální pracovník Jiří Hána. Podle něj se v jabloneckém zařízení daří lidem v nouzi pomáhat, vždy ale záleží především na tom, jak se kdo sám snaží a jakou má chuť svou tíživou situaci řešit. V Naději své klienty řadí do několika skupin. Pokud někdo stráví v domě maximálně tři měsíce, pobyt ho stojí 30 Kč za jednu noc. Pokud služby azylového domu využívá do jednoho roku, platí 70 Kč, a pokud je v domě přes jeden rok, stojí ho pobyt 100 Kč za noc. V těchto cenách jsou zahrnuty veškeré služby, jako jídlo, pití, ošacení, nocleh nebo třeba i praní prádla.
Pro obyvatele azylového domu, kteří denně pracují, jsou v nově zrekonstruovaném domě připraveny tzv. tréninkové byty, ve kterých už mají veškeré vybavení. „Ty jsou ale jen pro opravdu snaživé, kteří se chtějí opravdu znovu postavit na vlastní nohy,“ řekl při prohlídce Jiří Hána s tím, že ne každý se snaží za každou cenu pracovat a chovat se spořádaně.
Azylový dům je dle mého názoru velmi důležité zařízení, které je pro lidi v hmotné nouzi nezbytné. V Jablonci je o lidi, kteří se z jakéhokoliv důvodu ocitli v tíživé životní situaci, dobře postaráno, o čemž svědčí i to, že je téměř neustále plný. Podle Jiřího Hány mezi klienty nejsou jen obyvatelé z Jablonce nad Nisou a bezprostředního okolí, nýbrž i lidé z celé České republiky. V centru se dokonce objevili už také Slováci, Ukrajinci, Rumuni nebo Holanďani.
Velká část obyvatel azylového domu pobírá dávky v hmotné nouzi. Jako členka sociálního výboru sněmovny jsem se sama podílela na tvorbě nového zákona o hmotné nouzi. Vzhledem k tomu, že pobírání dávek potřebuji mít jasná pravidla, snažila jsem se zákon co nejvíce zpřehlednit.
Chtěla jsem také zamezit tomu, aby lidé, kteří dávky pobírají, utráceli peníze například za alkohol a jiné návykové látky. O tom, že se tak skutečně děje, jsem se na vlastní oči i uši přesvědčila, mimo jiné, také při této návštěvě. Proto jsem do zákona o hmotné nouzi prosadila pozměňovací návrh, který upravuje pobírání dávek. Ten, kdo bude pobírat dávku déle než půl roku v posledních 12 měsících, bude mu nejméně 35 procent a nejvýše 65 procent její výše vypláceno formou poukázek. Poukázky pak budou dotyčného opravňovat ke koupi zboží ve stanovené hodnotě. To potom zajistí, že dávku skutečně využije k nákupu pro život nezbytných věcí a ne kupříkladu návykových látek.
Jsem přesvědčená, že právě tyto doplňky a úpravy zákonů pomáhají, aby nebyly azylové domy, jako například právě ten jablonecký, neustále naplněné k prasknutí.
