publikováno 9.7.2017 |
Dodnes si ji pamatuji. Je tomu už více než čtyřicet let, kdy jsem byla ve vinohradské nemocnici na operaci ucha a starala se tam o mě jedna skvělá sestřička. Doslova mě uhranula, a proto jsem od té doby nesnila o ničem jiném, než se stát zdravotní sestrou.
A to se také stalo, v roce 1984 jsem odmaturovala. Chtěla jsem to dotáhnout až na medicínu, ale to mi minulý režim nedovolil. Šla jsem tedy rovnou do praxe a nastoupila na chirurgické oddělení v jablonecké nemocnici. Zanedlouho mě zaujala záchranná služba, což znamenalo i další studium.
Od roku 1990 jsem působila na záchranné službě v různých pozicích, jezdila jsem se záchrankou a pracovala jsem i jako vrchní sestra. V roce 2000 se změnilo vedení a, diplomaticky řečeno, mě práce, která pro mě do té doby byla vším, přestala bavit. Nakonec jsem úplně opustila Liberecký kraj, dostala jsem totiž pracovní nabídku, která se neodmítá, v oboru, který jsem měla ráda. Vypracovala jsem se až na pozici náměstkyně a řídila tři sta zaměstnanců. Nebylo to lehké, setkala jsem se s lidmi, za které bych dala ruku do ohně, ale i s těmi, kteří vám akorát znepříjemňují život. Nedopadla jsem úplně nejlépe. Tehdy jsem to velice prožívala, teď to vnímám jako obrovskou zkušenost.
Často jsem probírala s manželem, co jsem v práci zažila. Že odbornost nestačí, že rozhodující jsou „ty správné“ vztahy, sympatie a politická příslušnost. Omílala jsem to pořád dokola. A pak mi manžel s nadhledem jemu vlastním řekl, ať nesedím a jdu s tím něco udělat. Nejdřív jsem namítala, že nevím, co bych v politice dělala. Na to mi odpověděl, že tedy nemám nadávat, a to mě nakoplo. Pak už to šlo rychle, nejprve jsem byla sympatizantkou Hnutí ANO, pak členkou, najednou se konaly sněmovní volby v roce 2013 a já uspěla. Díky preferenčním hlasům jsem se stala poslankyní.
Musela jsem se toho strašně moc naučit, ale myslím, že jsem obstála. A hlavně se doma jen nerozčiluji nad tím, jak to v naší zemi chodí. Snažím se s tím rovnou něco udělat. A v tom vidím zásadní paralelu mezi povoláním záchranářky a poslankyní. Dělám něco pro lidi. Jeden den můžu vyskočit ze sanitky a dát jim první pomoc, protože stále občas sloužím na záchrance, abych nevypadla z praxe. Druhý den mě ale mohou občané vidět za pultíkem ve sněmovně, jak se jim snažím také pomoct, trochu jinak – prostřednictvím zákonů. Mám to záchranářství prostě v krvi. A ač mě ty politické peripetie stojí hodně sil, věřím tomu, že přesun ze sanitky do sněmovní lavice mi byl prostě předurčen.
Jana Pastuchová
