Připravovaný zákon o nelékařských zdravotnických profesích: Správný směr nebo cesta do pekel?

publikováno  8.7.2015 |

Návrh zákona o podmínkách výkonu zdravotnických povolání a povolání jiných odborných pracovníků ve zdravotnictví s výjimkou výkonu povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta pomalu ale jistě začíná mít obrysy, respektive má za sebou vnitřní připomínkové řízení na ministerstvu zdravotnictví. Jak jsem slíbila, návrh jsem zveřejnila na svém webu, a začala jsem sbírat připomínky. A sešlo se jich mnoho, od odborných profesních sdružení, představitelů vzdělávacích institucí i jednotlivců, zdravotních sester z praxe.

Nejprve si ale zopakujme, jaké jsou hlavní problémy v oblasti nelékařských profesí. Nízké platy, chaos ve vzdělávání, špatně rozdělené kompetence, malá prestiž těchto povolání, chybějící motivace. To jeden zákon bohužel nespraví, ale ministr financí Andrej Babiš už udělal další významný krok, připustil navýšení plateb za státní pojištěnce, což by znamenalo 600 milionů korun na navýšení platů doktorů a sester. Pevně věřím, že se tyto finance dostanou tam, kam mají, a že si pan ministr Němeček nedovolí pod drobnohledem nejen ministra financí tyto peníze využít jinak.

Kratší doba vzdělávání

 Jednoznačná shoda panuje v tom, že sestry v České republice chybí. A myslím tím sestry v širokém slova smyslu, od zdravotnických asistentů přes sestry všeobecné po sestry specializované a další nelékařský personál. Jak se s tím poprat? Pomůže zkrácení doby studia? Nově navrhovaný systém tzv. 4+1 se zdá být rozumný, ale i zde musí dojít k diskuzi nad klady i zápory. Odpadly by tak ale roky dalšího a mnohdy už zbytečného studia.

Takový návrh má ale samozřejmě i řadu odpůrců, zejména mezi představiteli vzdělávacích institucí, kterých se to dotýká existenčně. Chápu jejich obavy, ale musíme si uvědomit, co je naším cílem, co chceme primárně řešit. Cílem přeci není zajistit školám všeho druhu dostatek studentů, to opravdu ne. Praxe jasně ukazuje, že není třeba, aby měla každá sestra vysokou školu. Pokud ale má takovou ambici, chce mít vzdělání na vysokoškolské úrovni, které pak bude moct využít, nemůžeme jí v tom samozřejmě bránit. Nikdo tedy nechce rušit vyšší odborné školy ani obory vysokoškolské, ale beze změn to bohužel také nepůjde.

Kam patří zdravotnické školy?

Další otázkou je, zdali by se systém vzdělávání nelékařů nezlepšil, pokud by zdravotnické školy nespadaly pod ministerstvo školství, ale patřily by pod ministerstvo zdravotnictví. I na toto téma mi přišlo hodně reakcí. Některé tento návrh, který mimochodem podpořil i sněmovní Výbor pro zdravotnictví, vítají, jiné vyjadřují zcela zásadní obavy o to, jak by probíhala komunikace s ministerstvem a jaké dopady by to na dotčené vzdělávací instituce nakonec mělo.

Určitá dvojkolejnost, která v oblasti vzdělávání nelékařského personálu panuje, něco řeší ministerstvo školství a něco ministerstvo zdravotnictví, nepřináší nic dobrého. Ministerstva, přestože jsou v jejich čele zástupci stejné politické strany, spolu příliš nekomunikují a každé hájí svoje zájmy, což je možná i pochopitelné, ale výsledek? Nemáme přesný přehled o tom, jaká je poptávka po nelékařském personálu a jaká je nabídka a kde přesně nachází absolventi zdravotnických škol a oborů uplatnění. S čímž souvisí i povinná registrace zdravotnického personálu, kterou řada lidí považuje za zbytečnou a drahou administrativní záležitost.

Odpověď na základní otázku

 Dostaly se ke mně i další připomínky, například nesouhlas s pravidelnou zdravotní prohlídkou po pěti letech a výhrady k paragrafům, které řeší celoživotní vzdělávání. Řada připomínek se týká přímo jednotlivých nelékařských oborů. Jsem za ně moc ráda, přestože s některými nesouhlasím a u mnoha z nich je popsán pouze problém. Ono je lehké hledat chyby, kritizovat, ale nabídnout nějaké řešení je mnohem těžší.

Já osobně považuji vzdělávání ve schématu 4+1 za přijatelný kompromis a rovněž jsem podpořila převod zdravotnických škol zpět pod ministerstvo zdravotnictví. Překvapuje mě, že

se ozývají i hlasy, že by měl zůstat zachován původní zákon, tedy č. 96/2004 Sb. o nelékařských zdravotnických povoláních, a měl by být pouze upraven. Měla jsem totiž dojem, že to, že nedošlo k pouhé novelizaci původního zákona a rodí se nám zákon zcela nový, byť zatím nedokonalý, je pro zdravotnický nelékařský personál zásadní a pozitivní věc, za kterou jsem i já osobně bojovala.

Výše uvedené je tak v podstatě mojí odpovědí na otázku v titulku. Navrhovaný zákon je v mnoha ohledech nedokonalý, v meziresortním připomínkovém řízení a následně v legislativním procesu ale bude jistě ještě příležitost ho vypilovat. Kromě toho ještě na ministerstvu zdravotnictví vzniká odborná skupina, která se bude návrhem detailně zabývat. Jsem její členkou a těším se na první setkání. Neházela bych ho tedy rovnou do koše, ani bych o něm neříkala, že situaci ve zdravotnictví akorát zhorší. Dejme mu alespoň šanci.

 Jana Pastuchová

 

 

One Thought to “Připravovaný zákon o nelékařských zdravotnických profesích: Správný směr nebo cesta do pekel?”

  1. Michal Pospíšil

    Momentálně nám stačí tři roky studia na VŠ abyste získala titul Bc. a stala se registrovanou sestrou. Kde získáte maturitu nehraje zas tak velkou roli, i medik může přeci mít maturitu z ekonomky.. Jak je tohle tedy zbytečně dlouhá doba studia? Evropský i US průměr studia pro sestru je 3-4 roky na univerzitní půdě..Přestaňme se už prosím také ohánět termínem „stará dobrá zdravka“. Ano, dobrá, ale opravdu stará, patřící do jiné doby..jsme v roce 2015…Elementární problém zde přeci není jen vzdělávací systém, který má obrovské trhliny, ale naprostá nesymbioza školství a zdravotnictví (nemocnic s VŠ, VOŠ a SZŠ), nevytvoření pracovních pozic a tomu odpovídajícím platovým podmínkám a kompetencím s nově vznikajícími a aktuálními stupněmi vzdělání (zdrav asistent, Dis., Mgr..)…atd.. Například byla jste někdy v poslední době v klinické praxi a pozorovala studenty jednotlivých škol, ať středních nebo vysokých? Často bezprizorně postávají, nebo jen zamotávají do kyslíkových hadiček, naprosté nevyužití, ztráta času a energie..Jak může mít praktická výuka, takové nedostatky, když je v našem povolání to nejdůležitější? Novela by se spíše měla týkat optimalizace aktuálního stavu, nežli návratu do starých, od Novikovu upatlaných kolejí.
    Mě zaráží, jak je možné, že to došlo tak daleko. Kolik docentů a zástupců kateder zajímá a aktivně řeší problémy s uplatněním svých absolventů? Kolik náměstků/ náměstkyň nemocnic má opravdový zájem na tom mít kvalitně vzdělané a dobře zaplacené (čtěte spokojené) zaměstnance = dobře postaráno o pacienty. Nebo je to stále jen o tom „hlavně zaplnit místa, jen ať to moc nestojí“. Kolik z nich je právě ve vaší pracovní skupině řešící novelu a opravdu byli pozváni?….Právě ono 4+1 zní tak krásně jednoduše, až to do očí bije: „Hlavně naplnit kvóty a ať to moc nestojí.“
    Měl jsem možnost se zblízka seznámit s Dánským, Irským, Španělským, či Severo-Americkýcm systémem vzdělávání, proč nehledat inspiraci tam, kde to funguje, nebo alespoň funguje lépe než zde?
    Abych však nezněl stále tak negativisticky, velice oceňuji Vaši snahu konečně něco pozměnit, riziko pádu do útrob pekel je tu vždy, ale bez něj to často nejde. Přeji Vám mnoho úspěchů a skvělých výsledků ke spokojenosti všech tvrdě pracujících zdravotníků, protože jak už jsem zmínil, spokojený zdravotník = spokojený pacient.

    Se srdečným pozdravem
    Michal Pospíšil

Leave a Comment

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..