publikováno 9.11.2015 |
Z některých emailů, které mi chodí, a článků v médiích (naposledy mě překvapil ten, který vyšel ve Zdravotnickém deníku 5. 11. 2015 s titulkem „Návrat ke středoškolskému vzdělávání sester se nelíbí odborům ani ČAS“), mám bohužel pocit, že stojíme stále na začátku, ne-li deset kroků před startem. Co platilo včera, dnes už neplatí, ten něco tají, tamten mluví moc. I já osobně jsem se dostala do negativního světla, nejsem totiž nadčlověk, neumím cestovat časem ani číst myšlenky. Jsem poslankyní, ale také stále aktivní zdravotní sestrou, tzn. ti, kteří si přejí, abych byla jako poslankyně „mimo mísu“ skřípou zuby. Říkám to skoro všude, opakování je ale matkou moudrosti.
Něco málo z historie
Psal se rok 1980, když jsem vyplňovala přihlášku na střední školu. Volba té konkrétní pro mě byla jednoduchá, od první třídy jsem se chtěla stát sestřičkou. Právě v první třídě jsem jako pacient strávila nějaký čas ve Vinohradské nemocnici. Dodnes vzpomínám na sestřičku Evu, která se tam o mě bezvadně starala, nechávala mě rovnat obvazy na převazovně, skládat stříkačky do nerez boxů (pamatujete?). To zásadně předurčilo moje budoucí povolání. Tehdy jsem se bála, že se na výběrovou školu nedostanu, na vysvědčení jsem totiž měla pět dvojek. I tak mě ale přijali a já skákala radostí do stropu.
Celé studium na zdrávce bylo velmi náročné. Na odborné předměty docházeli primáři jednotlivých oddělení nemocnice a ti nám rozhodně nic neodpustili. Těšila jsem se hlavně na praxi. Jaký to byl výjimečný den, když jsem si poprvé v autobuse vezla nažehlenou bílou zástěru a čepec. Délka zástěry a šatů musela být samozřejmě při pokleknutí na kolena až na zem, nic kratšího neexistovalo. První den jsem nastoupila v sedm ráno, nejprve proběhla kontrola oblečení a svázaných vlasů, pak jsme se daly do stlaní postelí a ranní hygieny a šup mezi pacienty. Hned první den jsem se shodou náhod setkala s mrtvým pacientem. Šok, ale to k naší profesi prostě patří. Paní profesorka, která nás měla na praxi, byla nesmírně trpělivá, sdílela s námi celé roky naše přešlapy i úspěchy. Dala nám ten nejcennější základ pro naši další práci.
Po čtyřech letech přišla maturita. A co dál? Nejprve jsem chtěla být dětskou sestrou, ale už v dobách studia jsem zjistila, že to nebude to pravé ořechové. Jako maturitní předmět jsem si proto zvolila chirurgii. A tam jsem také hned po maturitě nastoupila. Měla jsem štěstí na další zkušenou sestru, která mi moc pomáhala. Po půl roce mě vrchní sestra přezkoušela a stala se ze mě opravdová samostatná zdravotní sestřička a byla jsem na to pyšná. Následně jsem se dostala přes ARO až k práci na záchrance. Neměla jsem ale potřebné vzdělání, a tak jsem se před tím musela přihlásit na ARIP. Když jsem se dostala po letech do vedoucí pozice, musela jsem jít opět studovat, tentokrát PSS – management
v Národním centru ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů Brno (NCO NZO). Nakonec jsem si dodělala i vysokou školu a získala jsem magisterský titul v oboru Veřejné zdravotnictví
a management. A ano, jsem poslankyní Parlamentu ČR a výše uvedené mi v mé práci moc pomáhá.
Život se mění a podmínky a vzdělávání nelékařských pracovníků s ním
Dnes je mnohé úplně jinak a já rozhodně nejsem nějaký zpátečník, jen se nebojím osvědčené věci z minulosti přenášet do současnosti. Dnešní systém v podstatě absolventky středních zdravotnických škol nutí studovat vysokou školu. Je to nutné? Jak se to vezme, názory se rozcházejí. Podle mě to nutné není. Někteří lidé, když už neví co by, kopnou si do poslanců. Ti patrně mohou v ČR úplně za všechno. Je jedno, kdo ve skutečnosti zákon předkládá, kdo ho připomínkuje, poslanec by měl snad raději mlčet? Někteří z mých 199 kolegů to praktikují v duchu „Kdo nic nedělá, nic nezkazí!“. Já na to ale žaludek nemám. V případě vzdělávání nelékařského zdravotnického personálu mě ženou dál zástupy zkušených, mladých i budoucích zdravotních sester, kolegyně bývalé i současné i zdravotní sestry, které jsem v životě neviděla. Snažím se interpretovat jejich názory, přání, nápady. Zaráží mě však, že se mnohdy rozcházím s jejich profesními organizacemi. Koho tedy tyto organizace vlastně zastupují?
Zdravotních sester máme nedostatek. Důvody jsou dva, peníze a vzdělávání. Nemíchala bych je ale dohromady, protože jinak nikdy nic nevyřešíme. Musíme začít od základu, přestat dělat experimenty definovat problémy, odstranit duplicity (zdravotnický asistent – zdravotní sestra, studium na VOŠ a VŠ), vrátit se k tomu, co je osvědčené, nenechávat se ovlivňovat EU, pokud nemusíme. České zdravotnictví má svoji tradici, vyrostlo na určitých základech a někdy prostě nejde (bohužel) rychle přejímat zahraniční modely.
Nový zákon, který má nahradit zákon 96/2004 Sb. o nelékařských zdravotnických profesích se připravuje. Už několik let. Vznikla pracovní komise na Ministerstvu zdravotnictví ČR, které jej předkládá. A to opakuji, neboť se stále setkávám s tím, že jsem osočována z toho, co to vůbec předkládám za zákon. To, co nakonec ministerstvo předloží, je v jeho moci, nikoliv v mojí. Snažím se jen, stejně tako různé profesní organizace, jeho finální podobu ovlivnit. Zákon by měl být do poslanecké sněmovny předložen v polovině příštího roku. Už nyní je k němu více než tisíc připomínek. Byla bych nerada, aby v okamžiku, kdy přijde do sněmovny, k němu byly podány desítky pozměňovacích návrhů. To by nikam nevedlo a výsledkem by byl ještě větší paskvil, než je teď.
Nebavme se však pouze o zákonech z oblasti zdravotnictví. Po změně volá i školský zákon a evropské směrnice, kterými se řídíme. Spolupráce ministerstva zdravotnictví a školství mládeže a tělovýchovy je nezbytná. Bavíme se přeci o vzdělávání, o školách, o jejich kvalitě. Já osobně se vůbec nebráním představě vytvořit vzdělávání v pětiletém oboru všeobecná zdravotní sestra, abychom splnili požadavky EU. Zároveň nejsem, jak jsem už několikrát řekla, proti zrušení vysokých škol. Absolvent střední školy by tedy měl být podle mého názoru plnohodnotnou zdravotní sestrou a mít možnost volby, když bude chtít zvolit nějaký určitý směr. Tak, jako jsem to tehdy udělala já. Někdo nechce a ani nemůže strávit roky studiem (např. z ekonomických důvodů). Stojí potom před volbou, zdali se stát zdravotní sestrou nebo zvolit jiný obor. Pokud by měl po maturitě příslušné kompetence, mohlo by to rozhodnutí ovlivnit ve prospěch českého zdravotnictví. Můj názor, moje představa, jak by to mohlo fungovat lépe.
Daly by se popsat další stovky řádků, ale pokračovat nebudu. Já totiž stále čekám. Čekám na to, až příslušné instituce předloží přesné počty a seznam nelékařských zdravotnických profesí, které v českých nemocnicích chybí. To je základ, který může změnit mnohé. Bez toho může zasedat deset pracovních skupin, mohou se konat semináře a konference, mohou vyjít stohy novinových článků, ale i tak jsou veškeré návrhy na vodě. Snad jí neuplyne mnoho. Už nyní je pět minut po dvanácté.
Jana Pastuchová
